Jenže v tu chvíli tam naklušou speciální jednotky a v dalším okamžiku vidím Lighta na zemi a na něm klečícího poldu. "Mio," promluví za mnou Ryuk. Málem mě trefí. "Dáš mi ten deník? Něco jsem mu slíbil…" Trošku zmateně se na něj otočím, ale ať je po jeho. Ani v nejmenším by mě nenapadlo, že udělá TOHLE. V dalším okamžiku se začne Ryuk měnit v písek a Light umírá. Na infarkt. Podívám se na černý deník, který po něm zbyl. "Kde je ten Shinigami?" Ani si nevšimnu, že je tady i Lawliet. "Zmizel…," zamumlám. Vzápětí si uvědomím co se stalo. Já můžu mluvit! Kyaaa, to je vážně happy end.

"Kam jdeš?," bafnu na Lawlieta u vchodových dveří. Je tomu už rok od případu s Kirou. K neuvěření. Nastěhovala jsem se do jeho vily, ale stejně, pořád nic… Žádná pusa… Prostě nic. Sžírá mě to. "Však to znáš, další případ." Protočím oči. "Ale vrať se brzo, víš že Watari nadává když prošvihneš večeři," zašklebím se. "Ok, ok," mávne rukou. Dívám se za ním než zmizí v zatáčce. Začne sněžit. "Předčasný sníh? V rádiu nic nehlásili," podivím se a pozoruju padající vločky.

"Asi je lepší, když je dneska pryč," pomyslím si a natáhnu se na poličku pro jeden z černých deníků. Vezmu si vyjímečně ten, co patřil Ryukovi. Položím ho na stůl a na něj dám jablko. Docela mi tenhle Shinigami chybí. A co teprve Rai. Nevím co mezi něma bylo, ale ji to dost vzalo. Zapálím dvě svíčky - Jednu za Lighta a druhou za Ryuka. Nakonec, při sledování plamínků, usnu. Probudím se až za bezmála tři hodiny. S něčí mikinou přehozenou přes ramena. Lawliet. "Díky Mio," málem vyskočím z kůže. "Ra-Rai, vyděsila jsi mě," snažím se popadnout dech. Neviděla jsem ji bezmála měsíc. "Gomen," zašklebí se Shinigami. "Tak… Co potřebuješ?" "Nic, jen jsem si řekla, že bych se měla vrátit, však to znáš, nemá tě kdo chránit…" "Neříkej že se ti stejskalo," začnu se smát. "Shinigami nemá takové pocity," řekne opět ledově Rai. "To ti tak budu věřit."

"Konban Waaaa," vlítnu do obýváku kde si čte Lawliet. Žádná extra reakce - jen mi zamává aniž by odlepil oči od knihy. "Gmph," otočím se a chci jít zpátky nahoru. Když ale vidím jakým pohledem mě prošpikovává Rai… Otočím to zase zpátky a bez nějakého rozmýšlení mu vytrhnu knihu z rukou. Nechápavě se na mě podívá. "Proč… Proč mi to děláš? Proč si se mnou tak hraješ?," vychrlím na něj. Další nechápavý pohled. "Mo, yamete," vrazím mu tu slavnou knížku zpátky do ruky a se slzama na krajíčku zamířím pryč. "Nechci ti ublížit," řekne až když jsem u dveří. Zastavím se a nervózně mačkám kliku. Na tohle už prostě nemám. "Pozdě, stalo se," odvětím a zmiznu na chodbě dřív, než stihne ještě něco říct.

"Nechceš-" "Ne." "A nemyslíš si-" "Ne." "A co kdyby-" "Ne a prosimtě Rai, nech už toho." "Nakazawo!" "He?," juknu na ni trošku překvapeně. "Nechceš konečně přestat s tím rádoby sebelitováním?" "Já se nelituju, já jen depkařím." "Sakra Mio, koukej ze sebou něco udělat." "Já? JÁ? Říkáš to špatný osobě," zavrčím. "To si nemyslím," podotkne a propluje zdí.

Nemůžu usnout. No super, tohle mi fakt chybělo. Vyhrabu se z peřin a přemýšlím co mám dělat. Řešení je jednoduché. Na první pohled. Už zas stojím před dveřma obýváku a mám tendence se vrátit do své vyhřáté postýlky. Vidím, že se tam svítí, což znamená jedno - že tam pořád je. S hlubokým - (Ehm) HLUBOKÝM povzdechem otevřu dveře plně odhodlaná čelit svému osudu. "Um… Gomen," omluvím se hnedka ve dveřích a z toho místa se nehnu. On jen poklepe rukou na místo vedle sebe. Stojím tam jak trubka, ale nakonec si sednu vedle něj. "Ty se nemáš za co omlouvat," dál čte v knize. "Jo, to jsem si taky všimla," pomyslím si a nasadím extra otrávenej výraz. Evidentně si toho všimne. (Chikusho.) "Asi se mnou souhlasíš." "Demo-," rychle chci ze sebe vychrlit, ale pak si všimnu jak se šklebí, "nanda yo?" "Nandemo," konečně se odlepí od knížky. Už nikdy si nebudu stěžovat že mi nevěnuje dostatek pozornosti. Takový rajcovní pohled mi za to nestojí. Proboha, co to melu? Měla bych být spokojená, že je zas po mém. Jenže on má zase navrch. A to mě sere.