Až po snídani pro mě nastane to pravé dilema. Rozhodnu se, že asi přeci jen vystrčím paty z tohohle pokoje, ale teď řeším otázku co na sebe. Džínama nic nezkazím, to jsem věděla už od začátku. (A taky bych na sebe nic jinýho nevzala) K nim zkusím fialový top, který se rozhodnu nesundávat, a to hlavně kvůli tomu zavazování za krkem. Deptající šňůrky.

Nádech, výdech a hurá ze dveří. Opět potkám na chodbě Misu. (Překvapivě) Pochválí mi topík a já slintám nad jejíma šatama. Jak ona to ta holka dělá… Nakonec jde se mnou do hlavní místnosti, protože by tam měl být Light. Rozhodla jsem se dělat jako by nic, navíc, spala jsem, takže za to ani nemůžu… Misa se hned vrhne na Lighta, a já pomalu rudnu. Asi to přece jenom nezvládnu. "Ohayo gozaimasu," rychle ze sebe vyklopím a zoufale juknu na Misu. Ta to snad konečně pochopí, a zeptá se přítomných kdo všechno chce kafe. Všichni. No super. Misa mě chytne za ruku a táhne do kuchyňky. "Co to bylo za zoufalej výraz?," zeptá se mě a dá vařit vodu. "Eh… Dlouhý příběh," opřu se o zeď a vypadám vyčerpaněji než člověk, co se konečně vyškrábal na Mount Everest. Vedle mě propluje Rem a já se málem složím. "A dost…" "Zajímavý?," propluje stejným způsobem Rai. Ty dvě se hledaly. "Haha, to už to věděj všichni Shinigami?," odfrknu si a prošpikuju Rai vražedným pohledem. Kéž by můj pohled zabíjel… Ale v jejím případě by mi to bylo houby platný. "Tak hlede mladá, ona u toho byla taky," začne se obhajovat Rai. "No jo, no jo, tak už padejte." Udělám na ně gesto "kšá, kšá" a konečně se začnu věnovat Mise. "Všimla jsem si, že v přítomnosti Ryuzakiho dost zrudneš," poznamená Misa a já bych se v tu chvíli nejradši propadla. "Zrudnu? Já? Ne, to se ti asi jenom zdálo," poškrábu se rozpačitě na hlavě. Chikusho, zabít věcičky jménem hormony. "Nezdálo," Misa se na mě zkoumavě podívá a já chci mermomoci vypadnout. "A co chceš ode mě slyšet?," začnu si zase hrát na drsňačku, což mi vzhledem k situaci moc nepřidá. "Love, love," zašvitoří Misa. Tím mi vyrazí dech. Byla jsem prozrazena. "Ehe…" "A nesnaž se to zakecat, oni jsou možná nechápaví, ale přede mnou to neskryješ." "Hmm," zabručím a popadnu první tác s šálkama, "a když už to teda víš, můžeš mi laskavě říct, co s tím mám dělat?" Tahle otázka evidentně zaskočí Misu. "Co? Errr, na to se v jeho případě dost těžko odpovídá." "Jak uklidňující," ušklíbnu se a ona mi úšklebek vrátí.

Dny plynou, a já se stále snažím vyhýbat Lawlietovi. To není moc těžký když věčně sedí v hlavní místnosti a čumí do bedny. A mě už to tu přestává bavit. A tak si jednoho dne vezmu peněženku a valím na nákupy. Zatracenej stereotyp.

Když opět procházím kolem nějaké cukrárny, ověšená taškama s různýma prkotinama, nedá mi to a nakouknu do výlohy. Sladkosti v lednici drasticky klesly, a tak se všichni obávaj o zdraví Lawlieta. Že mu z toho ještě není blbě. Stejně ale zapluju dovnitř a nasaju vůni všeho možnýho (Jen ne tý hordy tuků vedle mě). K SPK se nakonec doplazím kolem osmé večer. Watari ani nekouká moc překvapeně, jen Misa se na mě vrhne jak kobylka a chce hned vidět všechno co jsem nakoupila. Cestou do svýho pokoje se ji snažím odtrhnout od tašek, ale aby se neřeklo, jednu ji vrazím do ruky a zdrhám jak jen to jde. Vážně bych chtěla vidět její výraz až zjistí, že v tom jsou jen kazyzubky.

"Tak co, jak se tvářila?," vyzvídám na Rai. "Nijak překvapeně," mávne rukou Shinigami. "To jsem se zas něco dozvěděla," v rychlosti se převlíknu a hurá dolů… Zakopnu na schodech, dole mě málem přizabije Misa a aby toho nebylo málo, nevědomky roztáhnu ty šílený Shinigamský křídla. Už jsem vám říkala jak nesnáším ty mršky hormony? Všichni na mě vyvalej oči, až na Lawlieta. Ne že by byl zažranej do práce, ale asi mu to už nepřijde dost extra. A já tam stojím jak trubka a přála bych si, aby mě na místě sejmul blesk nebo náklaďák. (Což by nebylo možné, ale víte jak to myslím)