Yosh, díky Hin-chan přidávám další část ^^ (Jak jsem to tak pročítala, vzpomněla jsem si na toho obrovskýho pavouka u schodů, brrrrr XD)
Roky plynou, a brzy je naší Mio 18. A celých těch deset let byla na pokoji sama. Ne že by neproběhly pokusy ostatních holek o spřátelení, ale Mio o ně nestála. Nepotřebovala je. Měla svoje malé, špinavé tajemství. A to přetrvává dodnes.
"Yosh, a můžu vypadnout," zabalím poslední kousek oblečení do obrovské tašky a se spokojeným výrazem se hrnu ze dveří. Pak si na něco vzpomenu. "Tohle bych tu asi neměla nechávat," šáhnu na skříň pro klíček a odemknu malou zásuvku v nočním stolku. Trošku pochybně se zadívám na černý deník. "Jen si ho vezmi, je tvůj," řekne Shinigami Rai. "Ale Rai, je to už deset let, tos to ještě nevzdala?" "Tak hele, vybrala jsem si tebe a měnit to nehodlám. Stejně jako ty se nevzdáš dokud ho nenajdeš." "Chikusho, ta o mě ví fakt všechno," pomyslím si a zašklebím se. "Wakatta, ale… Není to plýtvání? Tím chci říct jako že jsem tam nikoho nenapsala a zatím to ani neplánuju…" "Pche, už vím proč si vybrali zrovna tebe… Doufám že se aspoň teď začne něco dít, ty schopnosti nemáš jen tak pro srandu králíkům." "Ou, ty snad znáš můj osud?," nakloním se k ní zvědavě. Rai jen pokrčí rameny. "Navíc, mě přijdou vhod jen ty oči Shinigamiho… O tohle," roztáhnu přinejmenším třímetrový křídla, "a další "vychytávky" jsem se vůbec neprosila." Rai opět neurčitě pokrčí rameny. Vzdychnu a hodím Death Note někam na dno tašky. Mezitím Rai zmizne a já, s pocitem úlevy že odtud konečně vypadnu, vyjdu vítězoslavně ze dveří svého bývalého pokoje. "Ehm… Hodně štěstí Mio," jen jediný člověk se se mnou přijde rozloučit. Mikawa-sensei. "Arigato, sensei," usměju se na ni. Je sotva o pět let starší, a taky celkem nováček v týhle branži. Nemohla si vybrat horší zaměstnání. "Ehm… Máš už nějaký byt? Já jen že moje teta…" "Iie, iie," rychle zamáchám rukama ve vzduchu a teprve pak si uvědomím, že to bylo docela nezdvořilé. "Um… Tím myslím, že bych se měla sama postavit na nohy," poškrábu se rozpačitě na hlavě a doufám, že můj "zakecávací" způsob zabral. "Aha… Ale kdybys něco potřebovala-" "Ano, ano, vím na koho se obrátit," protočím oči v sloup. Mikawa se na mě zazubí. "Hee?," kouknu na ni trošku nechápavě. Strčí mi před nos malou krabičku. "A opovaž se to rozdělat dřív jak v novým bytě." "Aki…," chystám se na ni vychrlit věty typu: Tos nemusela, já jsem teď za tupce jelikož pro tebe nic nemám, ale nakonec se rozhodnu pro neškodné slovíčko. "Arigato." Mikawa se opět zazubí a v dalším okamžiku už mě vykopává ze dveří. "A doufám že najdeš toho… Lawlieta," křikne ještě za mnou. Pokouší se o mě infarkt když zaslechnu tuhle větu. "Vždyť já ji o něm nikdy neřekla… Nikomu… A Rai to ví jen proto, že je to Shinigami…," tyhle myšlenky mě doprovází celou cestou taxíkem. Když konečně taxi zastaví před mým novým královstvím, usoudím, že asi křičím ze spaní, protože nočních můr z oné noci jsem se doteď nezbavila.
"Tak, co by se dalo s tímhle dělat…" Prokřupnu si prsty a podívám se kolem sebe. Dvě patra, plno prachu, pavouci (Ííííík), skoro žádný nábytek, ale jinak to vypadá docela slušně. Co bych taky chtěla za ty prachy. Nejdřív se rozhodnu vyhnat nežádoucí obyvatele domu, pavouci všech velikostí jsou samozřejmost, ale když se vrhnu na něco, co vzdáleně připomíná sklep, překvapí mě i rodinka myší. Když se mi podaří vykopat všechnu tu havěť, aniž bych na ně musela šáhnout (A to že je to setsakramentsky těžký), nemám daleko ke zhroucení. Jediný co mě drží při životě je vidina mého těla v tunách prachu. Vrhnu se tedy na bezmála pěticentimetrové vrstvy prachu - začnu druhým patrem. Otřu pár skříní, lustrů, stolků a pak mě čeká to nejhorší. Podlaha. Jak já nesnáším stěhování.
Je deset večer a já mám konečně hotovo. Všechno se tu leskne jak dětská prdýlka, ale o mě se pokouší mdloby. Ladem skladem naházím oblečení do šuplíků a s obrovským hladem se sesunu do houpacího křesla. "Rai, umírám," pronesu dramaticky k Rai která mě celou dobu mlčky pozoruje. "Kéž by…" "Hej!," to mě vymrští zpátky na nohy, ale když vidím jak Shinigami protočí oči vím, že mě zas dostala. "Pche," přistoupím k tašce a vysypu malou hromádku bordelu na zem. Chvíli v tom lovím, nakonec vytáhnu peněženku. "Kya," přepočítám peníze a můj zrak utkví na černém deníku. "Asi tím nic nezkazím," nakloním se ke skříni pro objemově několiksetkrát menší tašku, hodím do ní peněženku spolu s deníkem a hurá ven. Přemýšlím jestli mám zamknout, ale když už jsem celý odpoledne uklízela tak si tam nenechám našlapat.
